O Děvíně

Úvod

Mládí, Tebe prožíváme jen jednou za život...

Všechno mládí má stejné právo na radost, ale každému jí neposkytuje osud stejnou míru…

Třeba je jí doma tak málo, protože ji utlačují starosti. Přijď sem do světa horských luk a bublajících potoků na hranici lesů!...

Sbírej krásu očima, vnímej ji sluchem i čichem, vdechuj ji do rozpjaté hrudi a dobře ji neposkvrněnou ukládej. Bude to jednou poklad Tvého života, který Ti nikdo nebude moci vzít. Budeš mít oasu ve svých vzpomínkách, ve které Ti bude vždycky blaze, i když další život na ni navrství vysoké závěje událostí a zážitků pozdějších. Budeš až do smrti dobře chápat mládí a nebudeš mu závidět. Pro mnoho lidí to bývá jediný šťastný zlomek života. Kdo prohrál mládí, ten ztratil nejčarovnější pohádku, kterou mu život ničím nenahradí.

Proto jsem pro Vás, dívky, hledala na horách přístřeší, které jsme nazvali všichni Děvín.

10. září 1947

„Fikulka“ prof. Marcella Pradáčová

/úryvek z úvodního zápisu do první děvínské kroniky/

...a takhle jsem se dostal do rukou trutnovských gymnazistů.

Můj život je ale delší. Už si to všechno přesně nepamatuju, ale vím, že mi je už něco přes 200 let. Postavili si mě obyčejní lidé, kteří tady nahoře, v Modrém dole, chtěli bydlet a žít. Neměli to živobytí, věru, lehké. Zažívali jsme tu spolu chvíle radosti i smutku. Vždycky jsem jim dobře sloužil, byl tou pevnou střechou nad hlavou, i když se mnou nejednou lomcovala meluzína, bičovaly mě proudy vody a ani blesk se mi nevyhnul. Žil jsem si přesto poklidně, s rodinami, které si mě předávaly. Jak si matně vzpomínám, tak jednou z rodin, před druhou světovou válkou, byla i rodina Dixů, jíž tehdy patřila i slavná Luční bouda. A pak rodina Meergansů a posléze Firchowů.

Po válce mi bylo chvíli smutno, protože moji obyvatelé museli odejít. Smutek naštěstí netrval moc dlouho. Objevila se Fikulka se svojí suitou studentek. Ty mi daly to pěkné jméno Děvín, které stále hrdě nosím. A pak, když plameny pohltily moji kamarádku Studánku, kam jezdili studenti s profesorem Kovářem, se přidali i páni studenti. A od té doby mě navštěvují pospolu. Pod vedením Fikulky mě zase začali opečovávat a já jsem jim rád poskytl místo pro jejich radovánky. Po Fikulce přišla Beruška, tak říkali studenti svojí profesorce Boženě Broukové. Po ní profesor Zdeněk Vít a profesorka Květa Máchová, pak profesor Milan Dušánek. Potom bylo chvíli období, kdy se o mě starali studenti sami, po nich přišel Viktor Kořízek a teď se o mě stará Štěpánka Šichová s několika obětavci. Tihle všichni by to ale nezvládli sami. Nejsem přeci jen žádná malá chatička a navíc, to moje místo! Vždycky jim pomáhali studenti, a že jich bylo požehnaně. Našli si ke mně cestičku a neztratili ji ani potom, co složili zkoušku dospělosti. A já jsem je vždycky rád přivítal. Mám své Děvíňáky jednoduše rád.

A oni mě taky. Vezměte si třeba, jak si mě vyšperkovali různými cedulkami a jak pojmenovali ty moje místnosti. Taková Beruška, ta má pojmenování na počest profesorky Broukové a dřív v ní přebývali kantoři. Ti dnes mají novou, musím říct, že moc pěknou, podkrovní místnůstku zvanou Kabinet. Dál mám pod svojí střechou Asistentárnu, jak říká cedulka na dveřích. Studenti jsou vlastně asistenti svých profesorů. A tropí tady různé alotrie. Zajímavá je Hašišárna. Tenhle název jí přiřknul profesor Milan Mácha, který tam přišel, když byla místnost plná zápachu z ponožek a z toho, že se vůbec nevětralo a zařval na chlapce, kteří jí obývali: „Máte tady smrad jako v hašišárně! A od té doby se téhle mojí největší místnosti neřekne jinak. Ani bych nevěřil, že můžu skrývat Jeskyni nebo Ponorku. Dřív, když mě obývali nastálo, byla Jeskyně chlív, ve kterém bučely kravky. Když se ve mně zabydleli gymnazisté, předělali chlív na místnost na spaní. Všude tam byly postele. Neexistovaly žádné průchozí dveře do dnešní Ponorky a Dřevárny. Byla tam daleko větší tma než dnes a hlavně se tam na okně v zimě dělaly rampouchy, prostě jeskyně. A ta Ponorka? Tu mi vytvořili sami studenti v 90. letech přestavbou bývalé kotelny a lyžárny. Název jí dali podle kulatého poklopu z kotle, který zazdili do stěny u kamen. K tomu kotli musím podotknout, že jsem míval celé ústřední topení, ale v roce 1991 v zimě, během lyžařského výcviku, v kotli něco zaharašilo a byl ten tam. Jeho i celé topení mám ukryté v podlaze u kamen. Mým srdcem je ale kuchyně. Tam se odehrává všechen děvínský život. U vyhřátých kachlových kamen, která už jsou několikátá v řadě, je vždycky krásně a já si jen tiše vrním, když se tam mí Děvíňáci sejdou, baví se, hrají na kytaru, užívají si pohodu.

Jen nemám rád, když se mi ubližuje. Chápu, že se občas něco přihodí, ale někdy si říkám, co jsem komu udělal!? Ze své dřevěné duše nenávidím kouření. Nerad bych skončil jako stará Studánka. Proto jsem moc rád, když mě nikdo nezahlcuje cigaretovým kouřem a že se už neosvětluji petrolejkami a svíčkami. Mám elektriku, za kterou vděčím Liborovi Kneifelovi.

Mí lidé zvládli i další věc, která mi dělala „vrásky“, a tou bylo letité vypouštění špinavé vody do mého krásného okolí. Hlavně díky „Náckovi“, který mě jako letitý Děvíňák často navštěvoval, proběhla v roce 2014 instalace mojí privátní čističky odpadních vod.

Moc rád budu dál pod svou střechou přijímat nové Děvíňáky a těm stávajícím, bez rozdílu věku, vzkazuji: Moje dveře jsou stále dokořán!

Váš Děvín